Radioterapie nádorových onemocnění

Radioterapie se podobně jako chirurgie používá s úspěchem při kurativní léčbě nádorových onemocnění v lokalizovaném stadiu. U pokročilejších stadií se ionizující záření, případně v kombinaci s chemoterapií, využívá jako paliativní prostředek.

V současné době se radioterapie podílí (samostatně či v kombinaci s chirurgií) na úspěšné léčbě 18% všech nádorových onemocnění, tedy 40% vyléčených případů. Podíl radioterapie na léčbě nádorových onemocnění v lokalizovaném stadiu se přitom v blízké budoucnosti nepochybně zvýší, a to jak z důvodu využití nových radioterapeutických metod, tak i v souvislosti s tím, že při zavádění nových diagnostických procedur a skríningových metod bude více nádorových onemocnění odhaleno již v iniciálním stadiu, kdy jsou metody radioterapie velmi účinné a zcela nepostradatelné.

Cílem radioterapie je likvidace nádorového ložiska při co nejmenším současném poškození okolních zdravých tkání. Do cílové oblasti je nutno zavést tzv. kanceroletální dávku a nepřekročit přitom toleranční dávku okolních zdravých tkání, jejichž ozáření se prakticky nikdy nelze zcela vyhnout. V klinické praxi je proto nutné nalézt mezi těmito dvěma protichůdnými požadavky optimální kompromis.

Poškození zdravých tkání lze významně snížit především tím, že se nádorové ložisko ozařuje z více směrů. Celkové radiační zatížení okolních zdravých tkání se sice někdy i zvýší, rozdělí se však na větší oblast. Výrazně se tak snižuje pravděpodobnost, že v některém orgánu dojde k překročení příslušné toleranční dávky a ke vzniku komplikací.

Ke snížení účinku na zdravé tkáně významně přispívá i frakcionované ozařování, kdy se celková dávka rozdělí do většího počtu frakčních dávek, které se aplikují přibližně v denních intervalech zpravidla po dobu tří až pěti týdnů. Tento postup využívá příznivého poměru tzv. kumulativního biologického účinku na nádorovou tkáň a na tkáň zdravou, která má větší regenerační schopnost. Podrobněji o problému kumulativního účinku a o podmínkách týkajících se optimalizace ozařovacího postupu pojednává Příloha 3 studijní zprávy.

Radioterapie nádorových onemocnění je založena na schopnosti ionizujících částic inaktivovat (usmrtit) jednotlivé buňky. Buňkám (jejich jádrům) je při ozáření předána určitá energie, která vede k jejich poškození. Mnohá takto vzniklá poškození je buňka schopna opravit, některá však vedou k jejímu zničení. Pravděpodobnost buněčné inaktivace vzrůstá s energií předávanou jednotlivým buňkám. Pro různé druhy buněk může být tato pravděpodobnost značně rozdílná.

Biologický účinek na buňku daného typu závisí kromě předané dávky ještě na dalších faktorech, z nichž za nejdůležitější lze označit tzv. lineární přenos energie (linear energy transfer - LET): inaktivační účinek na jednotlivé buňky je tím větší, čím více energie předávají částice ozařovacího svazku tkáni na jednotku délky své dráhy. Dalším důležitým faktorem je tzv. kyslíkový poměr: inaktivační účinek je nižší, pokud buňka obsahuje menší množství molekulárního kyslíku. Tento rozdíl se však postupně zmenšuje pro záření s vyšším lineárním přenosem energie.

Aby bylo možné plně využít možností radioterapie a rozhodnout o její optimální aplikaci, je nutné znát všechny zákonitosti, které se při radiobiologickém mechanismu uplatňují. Týká se to jak účinku na jednotlivá buněčná jádra, tak i celkového účinku na příslušnou ozařovanou tkáň či organismus. Důležitost těchto poznatků dále vzrůstá, mají-li se radioterapeutické postupy kombinovat s chemoterapií, k čemuž v praxi poměrně často dochází.

Podrobnější popis a vysvětlení radiobiologického mechanismu a hlavních charakteristik inaktivačního účinku obsahuje Příloha 4 studijní zprávy.